jen tak hudba.
přemýšlím.
je to pár dní co v rádiu jedna hráli Fontanelu od Načevy. A mě to vrátilo do doby kdy hudby bylo opticky méně ale mnohem víc jsem jí řešil. A i okolí ji řešilo víc. Ne snad že bych měl pocit, že dnes tlachů o muzice není dost. Naopek, mele se furt a mlátí prázdná sláma, ale vzpomínám si, že když tohle album vyšlo (a mluvím o něm, jen protože evokovalo tuhle vzpomínku) strávili jsme hodiny debatovaním o něm a posloucháním a rozebíráním jednotlivých skladeb, jejich dramaturgií, zvukem, rytmikou, melodikou i hádáním se “jestli tohle je ten správnej směr” atd.
nechci kafrat, ale vlastně kafrám. a to na nepřehlednost a zatracenou neprostupnost hudební zdi dneska. Lidi, kterejch si vážim (z hlediska hudebního vkusu a citu) poslouchaj muziku, kterou si nikdy neposlechnu tak jak bych potřeboval, jen proto, že nestíhá vstřebat ani to, po čem sahám přirozeně sám.
v něčem měl analog svou obrovskou cenu. v nedosažitelnosti, nebo ve stížené dosažitelnosti. chceš si poslechnout novou načevu? sežeň si fyzickej objekt! a z toho si to můžeš poslechnout, vypálit…. ale potřebuješ fyzickej objekt. osahatelnej, nenahraditelnej. a víc si ho pak vážíš!
aby bylo jasno> jsem strašně rád, že žiju ve světě, kterej je otevřenej, kterej je prosíťovanej a místa, o kterých ani nevíme, si můžem prohlídnout na fotkách ze včerejška, můžem virtuálně cestovat a povídat si s lidma, který jsou na úplně jinejch koncích, ale cítím, že limity a omezení vytváří hodnotu a cenu a tu na mnoha frontách začínáme postrádat.