Jo. Neuvěřitelné se stává skutečností. Oběhl jsme přehradu. Celou. Brněnskou. Tedy Prígl. A užil jsem si to!
Ale abych nezůstaval na povrchu, trochu to rozpitvám.
Kapitola první > Transport na prígl.
Nutno předeslat, že z původního “hurá” nápadu se postupně vyklubala akce rozměrů polární výpravy. Vůbec jsem dopředu neřešil jak se do Brna dostat včas na registraci a jak jet zase zpátky, ale postupně se začal klubat pěkný rodinný výlet obnášející mimo jiné i historicky první přespání v hotelu s Johanou.
Protože díky šibeničnímu termínu prezentace na závod jsme nemohli vyrazit ráno – tedy znamenalo by to vyrazit cca v pět, což je proti přírodě i naší víře ve spánek – a museli jsme tak pdstoupit komplexní experiment na lidech (na nás) obnášející dlouhou jízdu vlakem, přespání v hotelu, harcování po neznámém prostoru s kočárem a stejně dlouhou cestu zpátky. Tedy dokupy docela experimentální víkend. Na poslední chvíli jsem stihnul zlevněnou nabídku místního hotelu Santon a tím se osud zpečetil. To byla poslední rána do zátylku rezistence, která v posledních dnech vytahovala všechny myslitelné zbraně aby zabránila účasti v závodu.
Johana zvládla cestu překvapivě v pohodě, což ovšem neznamená, že by nebyla místy nepříjemná, zpruzelá, hladová, ubrečená, ufňukaná atd.. občas jí prostě bylo nutno opít rohlíkem, mlékem a nakonce se jí podařilo i uspat. Celou cestu jsem pozoroval naprotisedící puberťačky a podivoval se jak je možné, že z té naší drobné slečinky vyroste jednoho dne taky něco takového. Pořád to nechytám, nechápu, nerozumím…
technologická exkurze do útrob EC Smetana
Na prígl jsme dorazili až za tmy a Johana už ztrácela trpělivost. Celou cestu do centra závodu prořvala a stejně tak i cestu na hotel. Při prezentaci jsem narazil na první problém. Čip na měření času jest nutno ukurtovat do tkaniček bot, ale já přece nemám tkaničky! Byl jsem odkázán na šéfa časomíry, který mi snad ráno poradí. Let’s see..
Kapitola druhá > Hotel a pre-race příprava.
Jedna z mnoha lekcí tohoto výletu zní > až budeš obědnávat ubytování, zmiň se o věku dítěte. Sice jsme měli připravenou přistýlku, ale pouze v podobě matrace pohozené uprostřed pokoje. Takže se nabízely dvě varianty. Buď Johanu uspat na posteli a Jitka by musela tělem vytvářet blok proti pádu z ní, nebo.. Došel jsem na recepci a dozvěděl se že sice v hotelu dětskou betli mají, ale je plná.. Sakra! Pustili jsme se do večeře a smířili se s nepohodlím noci.. Po nějakých deseti minutách přišel vrchní, že volali z recepce, že postýlka bude. Ukázalo se, že slečna z recepce rozjela akci a našla v hotelu skládací dětskou postýlku, kterou tam měla jedna z pokojských. Wow. Klobouk dolů. Miluju lidi, kteří dokážou jít za hranici svých povinností. Je fakt, že dítě obměkčí nejednoho kakabuse, ale tohle bylo fakt prima.
lezec v hotelu
U večeře nás ještě rozsypala servírka, která byla úplně hin z Johany. Že prý se bojí dětí a vyhýbá se jim, ale tohle dítě.. to je něco jiného. Celé večer na Johanu vykukovala zpoza rohu a byla očividně úplně konsternovaná tou naší malou děvčicí. TO je přád dokola. My, introverti, máme dítě, které magnetizuje okolí svou nekonečnou roztomilostí a přitahuje k sobě další a další lidi a nutí nás s nimi komunikovat. Johana nás školí solidně.
“..a nechcete na tu rýži aspoň sýr?”
Mým veganským choutkám nebyla hotelová kuchyně nakloněna ani trochu. nakonec jsem zvloli dvojitý salát a rýži. A do toho Plzeň. řekl jsem si že jedno pivo před závodem mě nezabije. Pak jsem se přesvědčil, že druhé taky ne a když Johana usnula, dal jsem si ještě dvě. Nezbylo mi než to omluvit Tarahumarským přístupem k běhání a jít spát.
ionťák! (x4)
Kapitola třetí > Běh
Ty čtyři dvanáctky jsem ráno cítil.
Tak jsem si vyrobil chia drink abych to přežil, zabalili jsme se a vzhůru na startoviště.
(V rámci socializace dítětem si nás ještě dala recepční, která nám oznámila, že máme nejnádhernější dítě, co kdy viděla a že to sice říká všem ale u nás je to pravda pravdoucí..)) Další zářez na pažbu dekonstrukce introvertních rodičů. ))
chia ready!
Nerad bych opoměl zmínit že hotel Santon u Brněnské přehrady je přívětivý nejen k rodinám (viz. promptní sehnání posýlky) ale i jejich duším. S Biblí položenou vedle hotelového telefonu na pokoji jsem se ještě nestkal. Pomodlit a vyběhnout…
OK. Let’s run.
ta modrá věc je pásek s čipem, ty černé věci jsou boty))
Má beztkaničkovost byla hbitě pořešena suchozipným páskem, který jsem s čipem přikurtoval k noze a hurá na startoviště. Připadal jsem si trochu nesvůj. V takhle velkém chumlu běžců jsem se ještě nikdy neocitl. Před pár lety bych jimi dokonce možná rovnou pohrdal. A teď byli všude kolem mě. Přešlapovali, postávali a houstli. Je vtipné, že jsem si tenhle závod vybral kvůli tomu že vypadal “nově” a “nenarvaně”. Nakonec se u príglu sešlo asi tisíc lidí.
předzávodní koncetrace, support tým dohlíží
Stojíme a blíží se čas startu. Občas někdo okomentuje mou obuv. Najednou se přitočí starší paní a začne se vyptávat. Že prý dcera taky běhá bosa, ale že to nejde všude, třeba na kamenech nebo po městě a tohle že jí připadá jako rozumné a levné řešení (“to jste si dělal sám?”). Vysvětlil jsem jak se věci mají a v duchu si říkal, že by mě třeba Barefoot Ted mohl sponzorovat, když mu dělám takové pěkné promo. Start..
Hned od začátku jsem to zkaňhal na plné čáře. Ne že by to bylo překvapení, vzhledem k mé závodní pannenskosti, ale lekce to byla trochu drsná. Nenechat se strhnout! Běžet vlastním tempem! TO všechno jsem v plánu sice měl, ale realita vypadala zcela jinak. Kolem mě dusalo stádo stovek a stovek slonů, kteří dohromady vytvářeli jeden přelévající se organický rytmus. Rytmus, který byl pomalý, mnohem pomalejší, než tempo na které jsem byl zvyklý z předchozího běhání. Co sto metrů jsem se musel násilím odpoutávat od krokování ostatních a vracet se k vlastnímu rychlému.
Další problém byla tendence “závodit”. Zcela podvědomě jsem měl tendenci předbíhat jiné závodníky. I když mi o to vůbec nešlo a bylo to vzhledem k celkové délce úplně zbytečné, nesmyslné. A hlavně: bralo tmi to tuny energie, kterou jsem o deset kilometrů později postrádal. To celé trvalo asi tři kilometry, během kterých jsem bojoval s démonem běžícího davu. Pak jsem našel řešení v podobě připuštění, že budu úplně poslední. Zkrátka jsem si řekl, že doběhnu až po všech ostatních, budu na konci celého pelotonu.. V tu chvíli jsem se osvobodil z boje s ostatními a vyrazil vlastním tempem vpřed.
Trať byla celkem drsná, běžel jsem po ní prvně a odhaloval každou zákrutu a každé stoupání, či klesání jako nový svět. Nahoru, dolu, nahoru dolu.. Asi na pátém kilometru opuštěna asfaltka a vyrazili jsme po šotolině do lesa, později se pod nohama vytvarovala jen udusaná stezka plná kamení a ke konci jedné strany přehrady jsme se octli na uzoučké stezičce, strmně se vinoucí vzhůru krutým krpálem. Někde tady mě lehce předběhla paní, co se mnou řešila sandály před startem. Vyklusala kolem mne jak kamzice a ještě nadhodila otázku: ” a jak se vám v tom běhá tady?”.. Mezi sípáním jsem zabzučel cosi v odpověď a vrátil se do svého světa..
Obrátka. Při vbíhání na most jsem toho měl docela plné zuby a měl jsem radost, že na druhé straně je občerstvovna. Narval jsem do sebe pomeranč a jonťák (první jonťák v mém životě), zacpal to chia drinkem a vzhůru dál. Tady už byla zase asfaltka. A nejdelší kilometr na trase. Devátý kilometr se krutě zvedal vzhůru a já cítil, že tohle přestává být sranda. Musel jsem dokonce chvíli jít. Nejdrsnější bylo, že kopec se lámal do zatáčky a vypadal nekonečně. Jakmile se objevil horizont, vlila se mi do žil nová síla a devátý kilometr jsem nakonec přepral (ačkoli pocitově měřil asi šest). Jak jsem se na chvíli propadl do chůze, zaregistroval jsem, že je lepší běžet, protože nohy vykazují značné známky používání.
Asi kilometr a půl před cílem jsemuž byl zase relativně v pohodě. Dokonce jsem několik lidí i předběhl. A blížící se cíl dodával sílu. Poprvé za celou trasu jsem začal řešit čas. Ne že bych snad myslel, že ho můžu jakkoli ovlivnit, na to jsem byl příliš unaven, ale poprvé mě napadlo, že nemám nejmenší představu, jak na tom jsem. Zeptal jsem se za běhu někoho z organizátorů stojících podél trati a dozvěděl se že je “asi” 12:20. Do konce zbýval kilometr a tedy už jen pár minut.
Cíl. Bylo mi úplně fuk, na jakém místě jsem doběhl. Tohle byla prvotřídní koňská dávka adrenalinu. Tak dobře jako po proběhnutí cílem jsem se necítil dlouho. Nohy se sice trochu třásly, ale připadal jsem si jako bych vyběhl na Everest a ještě při tom zachránil zeměkouli před zničením. Pohoda. Hodně velká. Finální čas 1:24:51.
YES!
Pomeranč, voda, banán, voda, pivo, pivo … A několik rozhovorů s dalšími běžci, většinou vyprovokované mou obuví.
Pak už jen večeře na Spolku.
A pendolinem domů. Johana nezklamala a zasypala pendolíno dorbky. Šikovná.
Je čas běhat dál!