Historka z nákupu.
Kupuju si kecky – takový ty klasický “číny”, co je obšlehli konverze a teď je zas od konverzí kopírujou Baťové a další. U pokladny mi paní povídá: “Máme taky takovou speciální gumu.. Když se vám třeba zamaže špička, tak to s ní vygumujete… abyste měl čistý špičky… stojí padesátdevět korun..?”
Nechci gumu, nevadí mi umazaná špička, když bude moc, vezmu kartáček, nechci si kupovat gumu za šedesát, když vedle v papírnictví je za pět. Rychle improvizuju větu tak aby zamezila další diskusi: “Díky, ale ona na to funguje i normální guma z papírnictví..” (nevím to, nezkoušel jsem to, jen chci aby to vypadalo znale..))
K mému velkému překvapení paní schová předraženou gumu zpátky do šuplíku: “Aha, tak vy to víte…”
Náhodou jsem odhalil nejhloupější marketingový trik: prodat draze něco, co zákazník buď má, nebo může mít za zlomek ceny.
Nevadí mi, když se mi někdo snaží něco prodat – ostatně v téhle branži jsem strávil notný kus života – ale irituje mě, když ze mě někdo dělá hlupáka. ..a když ze sebe necháváme hlupáky dělat sami.
Kolikrát jsem se ani nezamyslel nad lepší, levnější, užitečnější alternativou něčeho, co mi systém prodával? Kolikrát se necháme ukecat?