Někdy na začátku února mi to najednou došlo. Blíží se březen. Blíží se výročí Tibetského povstání. Blíží se Losar…
A protože Fokus ve svém novém hávu chce a má být aktuální, je to výborná šance, jak prosadit svou posedlost Tibetem a vztah k němu a zkusit ho “zfokusovat”. Dopadlo to takhle:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10119615714-fokus-ct24/211411058110013/
A po cestě mě zaujalo několik věcí:
I. Posedlost, laskavost a stúpa
Vždycky je pro mě strašlivě inspirativní setkat se s lidmi, kteří pro něco smysluplného žijí. I kdyby ta smysluplnost měla být mrňavá a dávala smysl jen pro velmi malou skupinu lidí. A lidé s Tibetem v srdci, které jsem potkával při přípravě a natáčení jsou takoví. Tibet je v české společnosti zasunut hluboko už dlouhou dobu. Je to asi zapříčiněné analogií historie – útrp pod gigantickým velkým bratrem – ale i dalšími faktory, jako je otevřené přijetí Dalajlamy hned z kraje devadesátých let, kdy jsme ještě byli ochotní přijímat nové myšlenky a pohledy na svět.. To se promítlo do názorů a vnímání velké části většinové společnosti, která vnímá Tibet jako symbol – symbol svobody, ale i cool/in postoj hodný vyvěšení do okna – nezávisle na tom, že často vlastně ani nevědí co se tam odehrálo a odehrává.
Ta užší komunita spojená s Tibetem má ale ještě další kvalitu. Dává naději, že neumřeme v supermarketech s košíkem přilepeným k ruce. Je to ta druhá strana konzumu, vnitřně duchovní společenství, které mi zase na chvíli vrátilo víru v budoucnost a v lidstvo. Je krásné vidět, že se najdou lidé, kteří cítí obrovskou hodnotu Tibetské duchovní a kulturní tradice a snaží se zachovat její zbytky a odkaz tady v západním světě. Je krásné vidět lidi, kteří se rozhodli naučit se tak obtížný a “neprespektivní” jazyk jako je tibetština a přináší jim to uspokojení a radost. (vnuklo mi to neodbytnou myšlenku, po dvou letech se k tibetštině vrátit.. uvidíme)
Nadevše mě nadchl plán na stavbu stúpy v Praze nebo jejím okolí. Symbol laskavosti, soucitu, tolerance a pochopení bez nánosu komerce a ideologie je něco, co bychom potřebovali mít na každém rohu dvakrát a fakt, že tu takováto snaha je, mi vlévá energii do žil..
II. Dlouhý prst diktatury / strach
Samozřejmě, že už ze samé podstaty tématu Tibetu tu nejde jen o laskavé a pozitivní věci. Naopak osud a současnost téhle země jsou děsivé a pro nás, kdož se už dvacet let pvalujeme v relativní svobodě, už skoro těžko pochopitelné. Co mě ale udivilo nejvíc je dlouhá ruka čínského režimu, kterou ovládá životy jednotlivců u nás.
Je paradoxní, že lidé, kteří TIbet milují, se někdy skoro bojí o něm mluvit. Zpětná kontrola Číny funguje tak perfetkně, že monitoruje i lidi, kteří se objevují na pro-tibetských demostracích, lidi, kteří se o Tibetu nebo Číně vyjadřují v médiích a ač je nemůže perzekvovat přímo, může jim alespoň zamezit vstup do TIbetu. Tak vzniká z mocenského hlediska dokonalý kruh: Chceš-li do Tibetu, mlč o Tibetu (abychom my ho mohli dál deformovat).
III. TIbet není / naděje / svoboda
Z Tibetu zůstává jen odkaz, vzpomínka, malá skupina TIbeťanů v Číně a další malá komunita v exilu. A Čína dál drtí zbytky kultury a lidí a opravdu jediné místo, kde může Tibet přežít je u nás na západě a s naším globálním materialistickým přístupem ke světu to bude mít i tak těžké.
Proto mě zaskočilo setkání s Sonamem Gyaltso, tibetským exulantem. V sedmnácti letech utekl z Číny aby mohl studovat. Odešel přes Hínalaje do Indie a věděl, že se už možná nikdy nebude moci vrátit, že třeba už nikdy neuvidí svou rodinu, ani zemi ve které vyrostl. Odešel do neznáma bez možnosti návratu. A tenhle člověk, jehož přímá životní zkušenost by sváděla k rezignaci nad osudem jeho země, je plný naděje. Říká, že to sice bude trvat dlouho, ale že se sitauce bude zlepšovat a TIbet nezahyne a bude dál žít. S takovou obrvskou kupou optimismu je krásné se setkat.
A taky jsem si uvědomil, jak dobře se máme. Ano, můžu nadávat na pitomou vládu, socany, komunisty, modroptáky nebo bezskrupulózní touhu po moci a bohatství, se kterou někteří jdou do politiky, můžu si stěžovat na děsivou komercionalizace světa kolem sebe, na ztrátu vnitřních hodnot, kterou prochází většinová společnost, ale zároveň můžu kdykoli odejít. Mohu se sebrat a jít žít jinam, svobodně se rozhodnout o svém osudu aniž by mi hrozily postihy, nebo vězení nebo můžu své názory a nespokojenosti volně vyjádřit.
Máme se dobře. Neznamená to, že bychom neměli chtít zlepšovat svět kolem sebe, ale už máme to hlavní: svobodu se rozhodovat sami za sebe a určovat svůj osud.