V angličtině existuje krásný výraz “niche” (který v doslovném překladu znamená nika/výklenek – architektinocký prvek, dekorativní prohlubeň ve zdi – kterým se často označuje úzký segment trhu, nevelká cílová skupina, “partička”). Odtud název tohoto článku.
K tomuhle zamyšlení mě přivedly tři po sobě jdoucí situace. První z nich byla zmínka, kterou řekl James Shelley v rozhovoru, který je dostupný na jeho webu mezi podcasty. Řekl, že se bavil s přáteli, které náhodně potkal a zmínil v hovoru konferenci TED. A jeho přátelé se zaptali: “Ted? Co je to?”. James Shelley se podivil, že někdo v dnešní době netuší, co je to TED a začal přemýšlet o tom, že i když něco vypadá jako hybná síla současnosti, jako něco, o čem všichni “musí” vědět, není to nutně tak.
Poslouchal jsem ten rozhovor při jízdě tramvají a jak jsem se rozhlížel, bylo mi jasné, že kdybych udělal anketu, devadesát devět procent lidí, co se mnou sdíleli tramvajový vůz nemá tušení, co TED je. Ale říkal jsem si, že to je hodně dáno regionem a slabší srozumitelností angličtiny a teprve nedávnou přítomností TEDx u nás.
O dva dny později jsem ve střižně mluvil se střihačem o tématu dalšího FokusuČT24 a říkal jsem, že bude o čase jako fenoménu a přilehlých oblastech, například time-managementu. Zeptal se: “Time management? Tím myslíš co?”. A přitom já mám pocit, že žiju ve světě, kde TM je tak běžným pojmem, že ho znají i lidé, kteří si myslí, že ho nepotřebují..
V návaznosti na tenhle hovor jedu opět tramvají a přeslechnu hovor čtveřice mladých lidí. Slečna chce koupit počítač a nechává si radit. Hovor je úplně nesmyslný, založený na úplně scestných informacích o složitosti připojení k internetu, nemožnosti sledování filmů na netbooku atd. Vrcholem je téma iPad. “A co to jsou ty iPady?” “Noo.. to je od eplu. já myslim, že se tam čtou knížky nebo tak…” “aha .. no a ty.. tablety..? .. to je co?” Ale vždyť i u nás musí už každý vědět, co to iPad je. Nezávisle na tom, jestli ho potřebuje, chce, nechce .. Ale tahle parta, potenciální cílová skupina netuší. Aha. Vida.
Najednou mi dochází význam plno konverzací, které jsem nechápal, respektive jsem v nich byl konfrontován s fakty, která jsou “přece jasná”, ale já o nich neměl tušení.
Doba ve které jsou “všechny informace dostupné kdykoli všem” svádí k tomu, že všichni víme vše, nebo že víme to, co vědí ostatní. Nebo jinak: očekáváme, že když je to na internetu, musí to přece vědět i všichni okolo. Týká se to bazálních věcí jako jsou denní zprávy, zásadních vědeckých objevů i minoritních kulturních počinů. Hodnota samotné informace, její reálný význam nijak nesouvisí s penetrací publika.
Ačkoli jsme všichni potenciálně propojeni na mnoha digitálních úrovních, neznamená to, že sdílíme stejné informace, že rozumíme stejným věcem, neznamená to, že jsme podobně informováni. Jsme odděleni do okolních “partiček” stejně, jako to bylo dřív, když nás dělilo místo, čas, problematické spojení, nebo právě omezený přístup k informacím.
Paradoxně, v době omezených médií byla penetrace mainstreamovými informacemi mnohem větší. Každý přece znal Beatles.
To, co Seth Godin popisuje jako kmeny, je oddělené mnohem víc, než by se na první pohledn v dnešním digitálním, “propojeném” světě mohlo zdát. Dosah informace je strašně omezený a zaostřený jen na úzkou “niku”. A pocit, že všichni víme vše, nebo to minimálně vědět můžeme, je strašlivě zavádějící.