“táto, co to je?”
“to je krokodýl”
“ne. krokodýl ne.”
“ale jo, tohle je krokodýl”
“ne! není! krokodýl ne!”
“aha. tak co to je?”
“krokodýl, táto.”
Kdž se dívám na konverzace, který teď vedu s Johanou (3), jsou to vlastně perfektní zenový koany. Děti jsou totiž zenoví mistři a můžou nás naučit zahodit všechno, co si myslíme, že víme o světě, jeho pravidlech, komunikaci, realitě..
Tohle byl krokodýl, ale zároveň taky vůbec ne. Byl to gumový výlisek ve vitríně obchodu. Byl to krokodýl, ale byla to i hračka, dekorace, zboží, guma, pro někoho protředek obživy a sto dalších pojmenování. A zároveň to nebylo nic z toho. Protože když škrtneme všechna pojmenování, která jim svým pohledem běžně přisuzujeme, objekt zůstane, nezmizí, ale je jen to, co je. Bez jména.
Je škoda, že ty zenové mistry nevnímáme moc často a zároveň se je snažíme přesvědčit o své pravdě. A oni nám to uvěří a budou jako my.