Dvě fotky v čase:
1/ Procházím dětským hřištěm kolem matky, která stojí nad svým synem (plusmínus 3 roky). Telefonuje. Slyším maličký útržek z hovoru: “..no byl báječněj. já jsem ho vyfotila jak si dává ten hrníček na hlavu.. no, co ti budu vyprávět. uvidíš ty fotky…” Syn sedí na zemi, hraje si, je “báječněj”, ale zrovna teď neviditelnej.
2/ Sedím na gauči a točím Johanu, která dělá něco “báječného” po obýváku. Po chvilce si mě všimne, přijde a chce to vidět. Je jí rok a půl (ani ne) a už zná tuhle variantu zrcadla. Už ví, že odezva je okamžitá. Pouštím jí video, Johana se směje ..
.. a já přemýšlím jak se tímhle zrychlením mezi záznamem a jeho reprodukcí mění svět. Svět dospělých i svět dětí. Dospělí najednou začínají vnímat svět zprostředkovaně a ignorují realitu okamžiku. Rodiče sedí na hřištích a prohlížejí si fotky dětí, které si hrají pár metrů od nich a “pozorují” je skrz displaye svých aparátů místa snad víc, než očima..
Ale zásadnější změna probíhá u dětí. V době mého dětství byla prodleva mezi zmáčknutím spouště fotoaparátu a samotnou fotografií tak dlouhá, že bylo potřeba pobrat trochu rozumu aby člověk princi záznamu pochopil a vnímal. Nadto díky jiným cenovým relacím vytvoření fotografie se vždycky tak trochu šetřilo a neplácaly se stovky fotek za den.
Neustálá přítomnost záznamového prostředku a okamžitá zpětná vazba určitě budou mít zásadní vliv na to, jakým způsobem budou naše děti vnímat svět. A často, když sundávám krytku fotoaparátu, přemýšlím jakou. Zeptám se dětí. Za pár let..